SPOUŠTĚNÍ
Ovládání spouště je nejobtížnější částí střelby, která se musí provést skutečně nezávislým způsobem na ostatních prvcích výstřelu. Velmi emotivní téma… Takže jak?
Představte si to. Jasně modrá obloha. Jen náznak vánku, který udrží letní horko někde mezi „příjemným“ a „rozkošným“. Bezchybná řada nových terčů rozmístěných na 50metrové čáře. Zvednete pistoli, nadechnete se, usadíte se na terči, pomalu vydechujete a umístíte křišťálově čistá mířidla pod nádherně rozmazanou čerň. Mířidla jsou v dokonale zarovnaná. Stále tam dřepí. Nic se nehýbe. Jak úžasný úchop! Brzy se to určitě pěkně zlomí. Brzy. Zlomí se to. Nějaký. Čas. Brzy… Sakra!
Zase ten obávaný kuřecí prst udeřil znovu. (Prostě sis hrábnul do spouště.)
Později, v témže zápase. Jste teď už trochu unavení. Z velké části proto, že jste na začátku promrhali tolik energie, když jste obdivovali své mířidla. Váš úchop se poněkud zhoršil. Nyní, když se dostanete do záměrné oblasti, čekáte na příznivý obraz, než naposledy stisknete spoušť, abyste ji zlomili. Ano, ano, ne, ne. Ano, ne, ano, ne, ANO! Ach, NE!
Zní vám to nějak povědomě? Dobrou zprávou je, že nejste Robinson Crusoe, můj starý sputniku. Čiňte pokání a možná budete ještě zachráněni. Jak vám řeknou všichni dobří napravení pijáci, prvním důležitým krokem je přiznat si, že máte problém. Ti, kteří nemají tušení, o čem mluvím, možná byste měli přestat číst a vrátit se k leštění přeplněného obsahu vaší trofejní skříňky. Nechte nás, hlupáky, anonymní, ať si uděláme sami.
Teď mám vaši pozornost, jakožto spolutrpitele, řekněme, problémem s ovládáním spouště, který by se dal zlepšit. Podívejme se, jestli dokážeme pochopit příčinu, místo abychom naříkali nad příznaky.
Jsme zatraceně vybíraví. Chceme s KAŽDÝM výstřelem, který vystřelíme na střelnici, zasáhnou desítku. Na západní civilizaci je něco, co podporuje touhu po kontrole. To nás povzbuzuje ke dvěma věcem. Zaprvé, věnujeme příliš mnoho pozornosti poloze mířidel na terči. To způsobuje, že naše střelecké oko se nechce tak pevně držet mířidel a přeostřuje se stále více k terči. Koneckonců, naše podvědomí CHCE vidět výstřel uprostřed terče a nikdy nebylo doopravdy přesvědčeno, že se to může magicky stát, když ho IGNORUJEME! (Vzpomínáte si, jak moc jsme se v duchu posmívali, když Obi-Wan řekl Skywalkerovi, aby vypnul balistický počítač a řekl: „Důvěřuj Síle, Luku!“)
Ale naším smrtelným hříchem je, že ve skutečnosti nechceme, aby pistole vystřelila, aniž by měla dokonalý zamířený obraz. Takže balancujeme na hraně výstřelu, zatímco se snažíme s našimi vzpírajícími se hříbaty dosáhnout lepší pozice, nikdy nejsme doopravdy šťastní, dokud nedosáhneme šťastné shody zarovnaných mířidel na TOM místě, když dojde k výstřelu. I když jsme upřímní, napadlo vás někdy (jako často mě), že v té střele byl určitý prvek ŠTĚSTÍ? Jasně, stále se cítíme samolibě, že jsme právě vystřelili desítku, ale posloucháte ten druhý hlas ve vaší hlavě, který vám šťourá do ega tím, že zařve: „Měls mimořádnou klik!“ Můj vnitřní hlas má otravný nosový tón, něco jako bacha!, mšl by sis zůstat na zemi. Z tohoto důvodu jsem měl tendenci nikdy moc neposlouchat. Ale to byla chyba. Měl pravdu, ten hlas.
Tenisoví komentátoři v televizi nikdy neunavují kárat hráče za „nízkoprocentní hod“. Místo udržování útoku může hráč ztratit trpělivost nebo si nevěřit ve svou schopnost vyhrát dlouhý bod, což vede k pokusu o bekhendový loop passing s malou šancí na úspěch.
Stejně jako my, střelci, ztrácíme trpělivost a vyčkáváme o něco déle v naději na zázračný nebo šťastný zásah, ikdyž bychom měli zápas zrušit a začít znovu. Kdy vám naposledy došel v zápase čas? Také ztrácíme důvěru v základy, když máme pocit, že se věci nevyvíjejí podle našich představ. Přesvědčujeme sami sebe, že můžeme výstřel přehnaně kontrolovat a vynutit si desítku pouhou silou vůle.
Protože střelba v soutěži je na hony vzdálená střelbě na domácí půdě. Když nejsou v sázce žádné velká očekávání, nebývá kontrola spouště tak velkým problémem. Nervozita a zvýšené napětí nás okrádají o jemnou motoriku a to, co bylo ve sklepě našeho domu tak snadné, se najednou stane tak obtížným, že si myslíme, že s naším vybavením je něco v nepořádku. Jsem tu, abych vám řekl něco, co už možná tušíte. Víte, která proměnná je nejvíce zodpovědná za váš špatný výkon? Podívejte se do zrcadla. Díváte se na něj nebo na ni.
Pointa mého dosavadního příběhu je, že si myslím, že k aktu odložení výstřelu přistupujeme negativním způsobem, který je odsouzen k tomu, že nám poskytne nízké procento zásahů – zejména v zápalu velkého zápasu.
Když zvedneme pistoli k terči, obvykle jako první věc namčkneme první stupeň spouště. Tím jsme zdánlivě přesvědčeni, že pokud první stupeň odstraníme, budeme mít menší sílu spouště pro dokončení výstřelu. Lehčí spoušť se rovná lepší střelbě, že?
Jak to vysvětluje, že střelci z pistolí High Master Bullseye střílejí stejně vysoké skóre se svými tříapůllibrovými pětačtyřicítkami s odpalovacími spoušti jako se svými dvaadvacetilibrovými s odpalovacími spoušti o síle dvou liber? A neměly by být skóre ve střelbě z volné pistole alespoň srovnatelné se vzduchovkou, protože neexistuje žádné omezení síly spouště?
Myslím, že tím dosahujeme defenzivního přístupu k výstřelu. Závazek máme jen napůl, vždy necháváme otevřené dveře k přerušení, když se držení trochu vychýlí, a pak se vrátíme, když se opět dostane do středu. Takto se přesvědčujeme, že usilovně pracujeme na tom, abychom vystřelili dobrý výstřel. Z praktického hlediska je úžasné, že někdy dosahujeme takových výsledků, protože existuje mnohem jednodušší metoda, kterou Východoevropané používají s velkým úspěchem již mnoho let. Jednodušší ve fyzickém smyslu, ale pro nás, kontrolní maniaky, psychicky mnohem těžší, protože to vyžaduje obrovský skok víry s každým výstřelem.
Představte si, že byste vůbec netlačili na spoušť dvě až čtyři sekundy předtím, než se výstřel rozplyne. Představte si, že byste se pak mohli plně soustředit na formování mířidla, než by se vaše ubohá lidská mysl mohla nechat rozptýlit nějakou irelevantní myšlenkou. Představte si, že byste mohli střílet v okně, když je vaše skutečné zaostření na vrcholu, než se ostré hrany mušky začnou rozmazávat. Představte si, že by se tohle všechno dělo, když máte dobrý přísun kyslíku do krevního oběhu a pevně držíte obraz mířidel. Možná si řeknete, že jsem snílek. Ale nejsem jediný…
Před třiceti lety Rusové používali elektronické tréninkové zařízení, které vydávalo pípavý zvuk ve sluchátkách, kdykoli byla pistole namířena na desetibodový kroužek PLUS průměr střely. Bylo to čistě zařízení pro suchou střelbu, ale naučilo střelce, že obraz v mířidle nemusí vypadat perfektně, aby se stále dosáhlo desetibodového výsledku. Tímto způsobem měla celá generace střelců východního bloku dostatečnou jistotu ve svém držení, aby brzy po příchodu do zaměřovací oblasti úspěšně vystřelila.
Je zřejmé, že každý výstřel nebude desetibodový. Ale stejně tak je zřejmé, že tato technika je mnohem spolehlivější než nízkoprocentní úsilí popsané výše.
Až když mě trenér z Běloruska učil, jak cyklovat spoušť ve standardní pistoli, pochopil jsem celou jejich filozofii ovládání spouště. Nejvíc ho štval můj zvyk cvaknout prstem na spoušti, abych provedl první krok pro další výstřel, zatímco jsem byl ještě pod zpětným rázem z předchozího výstřelu. Nutil mě udržovat tlak na spoušť i pod zpětným rázem (a tedy i při dotahování) a neměl jsem pustit spoušť a začít střílet dalším výstřelem, dokud jsem se znovu nedostal do záměrné oblasti. To bylo TĚŽKÉ, protože to narušilo patnáctileté a víceleté návyky. Ale to, čeho jsem začal dosahovat, bylo POZITIVNÍ uvolnění spouště pro každý výstřel, protože pak bylo mnohem snadnější nezamrznout na spoušti. Daleko od toho, abych panikařil z plýtvání časem, poskytlo mi to základ pro plynulý rytmus a promyšlenou kontrolu každého výstřelu.
Stejně tak by měla být přesná (mířená) střelba pozitivní a rytmickou činností. Ve svém prvním velkém finále ve vzduchové pistoli jsem se připravil na tuto metodu. Byl jsem tak nervózní, že jsem se chtěl vyšplhat z budovy a schovat. Srdce mi bušilo a třásl jsem se tak silně, že jsem měl vážné pochybnosti, jestli udržím černou. Na rozdíl od toho, co mnoho lidí říká, to nezmizelo ani po dvou nebo třech výstřelech. Abych byl upřímný, byl jsem na sedmém místě, takže jsem neměl potenciál vyhrát. Ale hlučná galerie asi dvou set lidí namačkaných za námi jen zvýšila mou, již tak akutní úzkost.
Můj plán byl začít mačkat spoušť na počítání střeleckého rozhodčího „jedna“, těsně před „Start“. Za žádných okolností jsem nepřestal mačkat, dokud se výstřel nezlomil. V každém případě jsem byl první, kdo vystřelil, a u šestého výstřelu jsem riskoval, že vystřelím dříve, než ozvěna „Start“ dozněla. Mimochodem, to byla desítka. Nakonec jsem skončil se 100,6 ranami ve finále, což byl nejvyšší výsledek dne. Vyžadovalo to odvahu, která se blížila zoufalství, věřit ve svůj držení a jednoduše provést dobrý technický výstřel. Od toho dne jsem se o to často snažil, ale nikdy se mi nepodařilo znovu získat toto kouzlo pro více než několik ran najednou.
Zůstávám však přesvědčen, že zde leží cesta k úspěchu.
Na tom, zasáhnout desítku, není opravdu nic těžkého. Náš vlastní strach ze selhání je naším největším nepřítelem. Nutí nás ztuhnout na spoušti a držet ji na uzdě. Pokud dokážeme překonat svou vlastní lidskou křehkost a mít víru v to, co víme, že je pravda, neexistují žádné hranice toho, čeho můžeme dosáhnout.
Víte, jaká byla nejlepší rada od mého přítele trenéra z Běloruska? Dodnes si ji vážím a opakuji si ji v kritických chvílích na palebné čáře: „Nebuď drzý!“
Tento sloupek věnuji svému bývalému trenérovi Vladimiru Galiabovičovi, který prožil nesrovnatelný kulturní šok z odchodu z konformní východní Evropy do apatické Austrálie. Dodnes nevím, jestli chápal postoj „bude mít pravdu“, který ho dohnal k zoufalství z toho, že by někdy chtěl naše střelce naučit, jak se chovat (a podávat výkony) jako sportovci světové třídy. Věděl, o čem mluví; tragédie byla v tom, že jen málo z nich chtělo přijmout, že jsou skutečně velké ryby v malém rybníku a že se mají hodně co učit.
- Warren Potter
Překlad článku Controlling the Trigger od Warrena Pottera (pochází z Nového Zélandu, žil v Tennessee v letech 2000-2006, nyní v Oregonu)
uvedený v souboru článků Return to Hitch Hiker’s Guide to Shooting Glory
