LIBOVOLNÁ PISTOLE

Základním prvkem tréninku z libovolné pistole je nácvik stability. Stabilita je pak přímo závislá na poloze ke střelbě, tedy na postoji střelce a způsobu držení zbraně. Protože lze předpokládat, že před tréninkem z libovolné pistole střelec prošel všeobecnou průpravou a základním tréninkem sportovní nebo standardní pistole, nebudeme se zabývat do podrobností všemi základními prvky správného postoje a držení zbraně, základní požadavky si však připomeneme.

Postoj při střelbě

Střelec zaujme přirozenou polohu tak, že nohy má rozkročeny přibližně na šířku ramen, je natočen pravým bokem k terči a váhu těla rozloží stejnoměrně na obě chodidla. Chodidlo levé nohy tvoří se směrem střelby úhel 110-120°, chodidlo pravé nohy úhel 55-60°. Trup je vzpřímen, hlava mírně otočena k terči a krk uvolněný. Pravá paže se zbraní je zvednuta směrem k terči tak, že směřuje trochu vlevo od osy ramen. Osa ramen a nohou jsou v jedné rovině, při tom spojnice pat chodidel střelce, stejně jako přímka procházející jeho rameny směřuje vpravo od terče. Nejde tedy o vysloveně "boční" polohu. Ta je v některých příručkách sice popisována jako základní a správná, avšak vývoj této disciplíny v posledních letech ověřil správnost popsané polohy.

Tento postoj si střelec ověří známým způsobem a to: přirozeným pohybem zvedne paži se zbraní, nejlépe se zavřenýma očima, aniž by se snažil zamířit na terč, pak zrakem zkontroluje směr zbraně a odchylku od směru k terči upraví změnou postavení chodidel, aniž by měnil úhel paže a ramena. Zvednutá paže v této poloze bude svírat s osou ramen úhel nejméně 15°. Levá paže je uvolněna, vložena do kapsy střeleckého kabátu, nebo opřena v bok, případně za palec u opasku či kapsy. Střelec musí dbát na to, aby poloha byla co nejvíce uvolněná, aby byl co nejmenší rozdíl ve výši ramen po zvednutí paže se zbraní (nezvedáme tedy rameno), aby poloha nebyla ztrnulá, hlava přirozeně pomočená do směru střelby, svaly krku uvolněné, hlavu nezakláníme. Pravá paže je napjatá v lokti, opět však nikoliv křečovitě, nebo silou.

Je nutno si povšimnout problému polohy trupu při zaujetí polohy ke střelbě. Výše uvedený popis polohy požaduje vzpřímenost trupu. Jsou však také výjimky od této zásady, kdy střelec mírně ukloní trup vlevo, čímž částečně ulehčí práci svalstvu pravého ramene, protože se zmenši úhel mezi trupem a pravou paží po zvednutí zbraně. Tohoto postoje využívají hlavně sportovci s nedostatečnou fyzickou připraveností, nebo ti, kteří si navykli tohoto postoje používat již jako začátečníci a později jsou již jen ztěží schopni špatné návyky odstranit. Správnou polohu je však třeba hledat neustále a pravidelně každoročně ji znovu prověřovat a zlepšovat. Zakloněný boční i poločelní postoj je sice vzhledem k námaze pravého ramene výhodný, avšak je velmi náročný na zatíženi svalstva zad, svalstva zpevňujícího trup v pase atd. Také těžiště těla střelce je v této poloze nevýhodně posunuto na levou nohu, což zhoršuje celkovou stabilitu těla a tím i celého postoje a polohy při střelbě.

Protože střelec z pistole musí jednou a touž rukou nejen pistoli v poloze ke střelbě udržet, ale při zachování maximální stability i prstem téže ruky i spouštět, je nutno věnovat velkou pozornost držení zbraně. Na něm je v největší míře závislé, zda střelec dokáže správně spustit, aniž by se dopustil chyby. Osa hlavně pistole by měla být prodloužením osy paže. Znamená to, že rukojeť pistole v ose pistole by měla být opřena o zadní část dlaně pod palcem a v této poloze udržována tlakem zejména druhých článků prstů pravé ruky mimo ukazováčku, ve směru osy zbraně. Samozřejmě, že se mohou i další články prstů a přední část dlaně dotýkat pažby a také ji přidržovat, ale základní způsob držení by měl vycházet z výše popsaných zásad. Ortopedická pažba někdy svádí ke změnám drženi, kdy střelec například nasadí ruku do pažby; kterou nechá volně jakoby viset na ruce. V tomto a podobných případech pak dochází ke strhávání při spouštění, k "nevysvětlitelným" chybným ranám, protože ukazováček neměl dostatečnou volnost k vlastnímu pohybu a na druhé straně pistole nebyla zajištěna správným držením proti tlaku ukazováčku na spoušť apod. Ukazováček by se neměl dotýkat vůbec pažby pistole, nejvýše jen prvním článkem. Tlak na spoušť by měl směřovat v souhlase s osou pistole směrem do dlaně, držící zbraň. Tomu by měla odpovídat i úprava polohy spouště. Ortopedická pažba libovolné pistole nám má umožnit vždycky stejné držení zbraně a napomoci správnému spouštění, žádný jiný úkol nemá. Čím jednodušší bude její provedení, tím lépe.

Držení zbraně a postoj by se neměly v průběhu střelby měnit. Stejně tak by střelec neměl zasahovat v průběhu střelby do úprav pažby pistole. Tyto změny by měly být prováděny pouze po zralé úvaze a dlouhodobém ověření a zdůvodnění připravovaných změn. Zaujetí postoje ke střelbě i způsob uchopení zbraně a její držení při střelbě musí být tréninkem zautomatizován a musí se stát návykem. Zpočátku si někteří střelci zakreslují křídou na podlahu polohu chodidel, aby po opuštění stanoviště, nebo při jakékoliv změně měli zajištěnou opět původní polohu ke střelbě. Střelec, který má postoj ke střelbě zvládnut pak už takovouto prověrku nepotřebuje, protože vždy zaujme stejnou správnou polohu ke střelbě i bez zakreslování polohy chodidel. Obdobně tomu bude i s držením zbraně, kde si ruka střelce postupně tréninkem zvykne na určitý způsob držení, stejným tlakem prstů, stejnými články prstů a částí dlaně a vypěstuje si pocit tak zvané "svalové paměti", na které závisí do značné míry stejnost držení zbraně. I když i tato otázka bude střelcem ovládnuta a držení pistole bude již zautomatizováno, musíme neustále držení zbraně věnovat pozornost a občas si prověřit správné držení zbraně i bez ortopedické pažby. Pokud držíme zbraň správně a máme dobře upravenou pažbu, pak by zbraň měla být v klidu a bez sebemenšího pohybu i při prudším pohybu ukazováčku na spoušti.

Převážnou část tréninku a nácviku polohy ke střelbě a držení zbraně bude tvořit "suchý" trénink. Trénovat "na sucho" bude střelec již v zimním období, ještě dříve než půjde poprvé na střelnici. "Suchý" trénink polohy a stability bude střelec provádět spolu s hrubým zamiřováním na bílou plochu, později na plochu s nitkovým křížem a nakonec na redukovaný terčík, velikostí úměrné černému středu terče.

K nácviku vytrvalosti v držení zbraně a nezbytné svalové síly při zachování stejnoměrného držení zbraně je výhodné využít speciálních cvičení pro zesílení svalstva paže - použitím činky, závaží, nebo jiného předmětu (v minulosti střelci s oblibou používali k tomuto cvičení například žehličku) o váze odpovídající váze zbraně, nebo váze o 50-100% větší než je nejvyšší možná váha zbraně. Zatížení při tomto cvičení postupně zvyšujeme tak, že zpočátku držíme zátěž 60-90s a při každém dalším tréninku prodlužujeme postupně délku držení o 5-10s.

Trénink dále stupňujeme tak, že držíme závaží jako zbraň v poloze ke střelbě po dobu několika minut dvakrát až třikrát denně.

Podobně můžeme trénovat stejný prvek i "suchým" tréninkem' se stejnoměrně zatíženou pistolí, které přidáváme závaží na pažbu a hlaveň, zvýšíme váhu opět o 50-100%.

Jestliže střelec je schopen udržet zbraň v poloze ke střelbě poměrně lehce, bez sebemenšího pocitu únavy po dobu nejméně 20-30s, alespoň 60-100 x za sebou, může považovat přípravu svalstva za skončenou.

Tato cvičení nemohou zanedbávat ani ti nejvyspělejší střelci; hlavně pak v začátku přípravného období a vždy v začátku každého tréninkového cyklu.

Spouštění

Po zvládnutí polohy ke střelbě, dosažení základní stability zbraně a těla střelce můžeme přistoupit k nácviku spouštění. Zásadou správného spouštění je plynulost pohybu spouštějícího prstu a oddělení pohybu tohoto prstu od ostatních prstů ruky, držících zbraň. Zpočátku nácviku spouštění se střelec zpravidla dopouští základní chyby tím, že současně s pohybem prstu na spoušti zesiluje tlak ostatních prstů ruky a silněji svírá pažbu pistole, případně, že v okamžiku spuštění pohne rukou v zápěstí. Při tom i zcela nepatrný pohyb ruky, nebo ostatních prstů při spuštění má za následek velmi hrubé chyby v zásazích na terči. Pohyb ukazováčku na spoušti při spouštění se musí dít ve směru osy zbraně, abychom nenarušili zamíření a stabilitu zbraně. Vlastní proces spouštění trvá podle charakteru spouště a jejího odporu od 1 do 3 sekund. Několik sekund však trvá příprava prstu na spoušti a namáčknutí spouště.

Rozeznáváme dva základní druhy (způsoby) spouštění:

a) plynulé spouštění

b) pulzační spouštění

a dále pak odvozeniny od těchto základních způsobů, nebo jejich kombinaci, jako například způsob postupně plavný, stupňovitě postupný, pulzačně - postupně plavný atd. Plynulý způsob používají střelci s dobrou stabilitou v dobré sportovní formě, kteří jsou smělí ve spouštění. Střelec po zvednutí zbraně do hrubého zamíření na terč přiloží lehce ukazováček na spoušť tak, aby jasně rozeznal její odpor, který je u libovolné pistole velmi malý a to v rozmezí nejčastěji 10 - 60g. Při ustálení zbraně zvýší plynule tlak prstu na spoušť, až dojde ke spuštění. Většina vynikajících světových střelců v této disciplíně používá spíše většího odporu spouště, někteří i do váhy 100g, což jim dává jistotu, že nedojde předčasně k výstřelu. Tomuto způsobu spouštění odpovídá také jistější držení zbraně. V zásadě střelec nacvičuje toto spouštění nejprve "na sucho", později pak střelbou na bílý list - terč bez černého středu. Neustále se snaží dodržovat zásadu: práce prstu na spoušti začíná v okamžiku ustálení zbraně a pokračuje, dokud udržíme zbraň ve stabilitě. Jakmile v průběhu spouštění střelec zjistí, že byla porušena stabilita zbraně, nebo těla, okamžitě přestane s tlakem prstu na spoušť, prst od spouště oddělí a skloní zbraň. Po krátkém odpočinku a opětném napnutí napínáčku spouště opakuje pokus znovu. Přitom se snaží směle a poměrně rychle po ustálení zbraně spustit. Tímto nácvikem dosáhne zrakově pohybového souladu činnosti a nakonec je vytvořen dynamický stereotyp spouštění v okamžiku nejlepšího ustálení zbraně.

Pro kontrolu nácviku tohoto prvku je nutná přítomnost trenéra, který musí měřit pravidelnost a délku času potřebného na spuštění. Čas měříme od zvednutí paže se zbraní, protože doba potřebná k hrubému zamíření a zvednutí paže je takřka konstantní a okamžik vlastního začátku spouštění je velmi obtížné druhou osobou odhadnout. K výstřelu (spuštění) by mělo dojít mezi 10 až 12 sekundou. Prodlužování spouštění vede k chybám a špatnému návyku, spouštění není plynulé. Jestliže střelec nespustí (nevystřelí) do 15 vteřin, musí zbraň odložit a pokus opakovat. Pokud při kontrolním měření trenér nezjistí prodlužování spouštění, zapisuje získané údaje a po skončení tréninku s výsledky seznámí střelce.

Pulzační spouštění je způsob používaný zpravidla zkušenějšími střelci, kteří již dříve zvládli plavné spouštění a z jakýchkoliv důvodů tohoto základního způsobu nemohou použít. Je to nejčastěji z důvodů narušení stability v průběhu závodů, v časové tísni nebo v psychickém tlaku. Střelec při tomto druhu spouštění má při míření ukazovák v pohybu, takže střídavě zvyšuje a snižuje tlak prstu na spoušť, periodicky jakoby pulzuje. Jakmile střelec najde v průběhu této pulzace prstu na spoušti nejvhodnější okamžik pro výstřel, zesílí tlak prstu na spoušť natolik, že překoná odpor spouště, dochází k výstřelu (spuštění). Výhoda tohoto způsobu spouštění je v tom, že střelec nepřetržitým rytmickým pohybem prstu dosahuje z fyziologického hlediska určité rovnováhy mezi procesem podráždění a útlumu, což napomáhá zvýšení rychlosti reakce a souladu pohybů. Jestliže se střelci podaří překonat krizové období závodu (psychickou krizi, dočasné porušení stability atd.), přejde postupně na způsob postupně plavný. Tento způsob spočívá v tom, že pulzační pohyb ukazováčku na spoušti postupně zaniká a střelec začíná plavně spouštět. Při získání původní dobré sportovní formy vrátí se opět k základnímu a nejvýhodnějšímu způsobu spouštění, kterým je plavné spouštění.

Nejčastějšími chybami při spouštění bývá stržení rány, vzniklé prudkým pohybem prstu na spoušti a následným narušením stability zbraně v okamžiku výstřelu, nebo přetažení rány, vzniklé protahováním spouštění a následnou rychlou únavou svalstva, porušením stability zbraně, ztrátou ostré zrakové kontroly mířidel, nedostatku dechu a podobně. Obě tyto zásadní chyby mají za následek nejistý a nepřesný výstřel a často stojí střelce v závodě několik míst v pořadí a zbytečnou ztrátu dobrého výsledku. Střelec se mnohdy snaží překonat tyto chyby odlehčením odporu spouště, protože si nesprávně vyhodnotí, že příčinou je příliš "tvrdá" spoušť, způsobující strhnutí, nebo dlouhé spouštění. Jde však pouze o porušení koordinace a narušení dynamického stereotypu spouštění při zachování stability. Prst nereaguje automaticky na pokyn daný v okamžiku maximální stability zamířené zbraně a střelec se snaží spustit vědomě a při nedostatku smělosti se odpor spouště zdá těžko překonatelný. Střelec musí začít znovu s nácvikem spouštění "na sucho" a celý postup nácviku opakovat pokud nedosáhne požadovaného stupně koordinace pohybů a neobnoví dynamický stereotyp spuštění.

Dýchání je další důležitý prvek, který střelec musí zvládnout ještě v průběhu nácviku spouštění jako jeho součást. Protože pro klidné spuštění je nutno zatajit dech, najdeme si klidnější dobu a současně nejpřirozenější přestávku v dýchání, kterou je přestávka mezi výdechem a nádechem. Tuto přestávku prodloužíme, což je třeba nacvičit, na čas 20-25s. Jestliže potřebujeme pro dobrý výstřel časový úsek 8-12 sekund, pak máme v nacvičené přestávce dostatečnou rezervu. V zásadě lze souhlasit s mírně prohloubeným dýcháním před zatajením dechu, to znamená s lehčím hlubokým nádechem a přirozeným výdechem, po kterém následuje zatajení dechu. Po odpálení rány (spuštěni) střelec opět poněkud více nadechne a hluboce vydechne a pokračuje v normálním režimu dýchání až do další přípravy k novému výstřelu. Okamžik posledního nádechu před zatajením dechu a spouštěním může být shodný se zvednutím paže se zbraní. Pokud střelci déle trvá ustálení zbraně a přestávka v dýchání by byla příliš dlouhá, je možno zařadit po zvednutí paže ještě jedno přirozené nadechnutí (spíše slabší - lehčí) a po delším přirozeném výdechu spouštět. V každém případě je nutno trvat na dodržení zásad dýchání i po výstřelu a nedovolit střelci, aby dříve než si řádně vydechne a znova nadechne snažil sledovat dalekohledem zásah apod. Jestliže ihned po výstřelu střelec sleduje dalekohledem terč, ve snaze co nejdříve zjistit výsledek výstřelu, prodlužuje dále zbytečně zatajení dechu při dívání do dalekohledu a ochuzuje organismus o nutný pravidelný přísun kyslíku o další cenné sekundy. V každém případě je nutno věnovat režimu dýchání velkou pozornost a trvat na určitém systému u každého jednotlivce, vycházejícího z jeho schopností a vlastností.

Zamíření

Podmínkou správného zamíření je vzájemná poloha mířidel, při které je zachována "rovná muška". Značné množství špatných zásahů bývá způsobeno nesprávnou polohou mušky ve výřezu hledí v okamžiku výstřelu. Při tom odchýlení rovné mušky od záměrného bodu výsledky střelby příliš nesnižuje. Přesnost míření tedy závisí především na umění udržet vždy stejně rovnou mušku a udržet její vrchol v prostoru zamíření. Prostorem zamíření může být střed terče, ale nejčastěji to bude určitý "rajón" na spodním okraji černého středu terče. Střelec se musí snažit dosáhnout správného zamíření rovnou muškou na záměrný bod, přičemž chyby se snaží opravovat jemnými pohyby celé paže. Zápěstí a ruka střelce je zaměřena na udržení rovné mušky udržení správného obrazu mířidel.

Nejprve tedy bude v nácviku zamíření dbát střelec na udržení rovné mušky a "suchým" i "ostrým" tréninkem bude nacvičovat zamíření nejprve jako doplněk procvičování již zvládnutých prvků a to stability a spouštění. Střelec opět trénuje na bílou plochu terče bez černého středu a při spouštění zpočátku jen sleduje obrazec mířidel, nepřestávaje přitom dodržovat správné zásady stability a spouštění. Jestliže se mu tato činnost daří a je zachováno plynulé spouštění, pokračuje v nácviku zaměřováním na černý střed terče. Nejprve používá černý střed terče pouze jako orientační bod a udržuje pozornost na zachování a udržení rovné mušky. Nakonec se pokouší zastavit pohyb zbraně tak, aby obrazec mířidel - rovná muška, souhlasil se záměrným bodem v okamžiku výstřelu. Neustále však musí udržet rovnou mušku. Zásadně nesmíme dovolit, aby střelec ve snaze dokončit výstřel v okamžiku nejlepšího zamíření násilně zrychlil spouštění, nebo dokonce prudce spustil. Zásadu plynulého spouštění je nutno neustále dodržovat i za cenu menších chyb v zamířeni. Protože mnozí střelci mají snahu zamířit co nejpřesněji, a proto co nejvíce přibližují mířidla k okraji černého středu terče, dopouštějí se o to více chyb tím, že postupně ztrácejí odhad mezery mezi vrcholem mušky a okrajem terče, nebo neudrží rovnou mušku, kterou "schovávají" jakoby pod vahou černého středu terče. Výhodnější je ponechat mezi obrazem mířidel a okrajem středu , terče větší mezeru a tuto si vrýt do zrakové paměti a zachovávat ji při'" každé další střelbě nebo "suchém" tréninku.

Někteří střelci - i když jde skutečně o výjimky - používají jako záměrného bodu i střed černého kruhu terče. Nevýhodou tohoto způsobu; zamíření je, že obrazec mířidel je na černém středu terče hůře viditelný a snáze dojde k nepřesnostem. Výhodou naopak je skutečné zamiřování do oblasti černého středu, protože každá větší úchylka od středu kruhu je zřetelná a takovým zamiřováním střelec dělá menší chybu, než při odhadu mezery mezi černým středem terče a mířidly při prvním způsobu. Pokud střelec jasně rozeznává obrazec mířidel i černém středu kruhu, lze takovýto způsob míření připustit. Nutná je však i potřebná úprava mířidel pro tento účel. Zpravidla šířka mušky nepřesáhne obraz šířky černého středu terče. U prvního - základního - způsobu zamíření bude šířka mušky volena podle schopností a zrakových vlastností střelce, zpravidla však nebude užší než černý střed terče.

Postup při zamiřování může být takový, že střelec při zvednutí paže se zbraní sleduje zrakem terč, po hrubém zamíření do prostoru terče přejde zrakem na mířidla, upřesní vzájemnou polohu. mušky a hledá a s maximální zrakovou pozorností na mířidlech zůstane až do okamžiku výstřelu.

Kontrolou správného zamíření i skutečnosti, zda v okamžiku výstřelu byla pozornost střelce zaměřena skutečně na mířidla je odhled. Střelec se snaží zachovat v paměti obrazec mířidel v okamžiku výstřelu a polohu mířidel vzhledem k terči. Po odložení zbraně si v duchu vyhodnotí výstřel, při čemž si obnoví v představě obrazec mířidel v okamžiku výstřelu a podle jejich polohy vzhledem k terči usoudí, kde by se měl nacházet zásah. Pak teprve pohledem do dalekohledu zkontroluje tento svůj odhled provedeného výstřelu. Pokud se nedopustil větší chyby ve spouštění a byla zachována stabilita, měl by zásah odpovídat zhruba umístění podle odhledu, Pro kontrolu druhou osobou - trenérem, je možno použít terče na pevné podložce (střed nebo zmenšenina), na který střelec po odpálení rány označí místo, kde odhlédl zásah a to dříve než se podívá do dalekohledu. K označení odhledu je možno použít nábojniček, ale ještě lépe zapichování špendlíků s barevnou hlavičkou. Trenér sleduje dalekohledem terč střelce při výstřelu a po označení odhledu střelcem porovná odhled se zásahem.

Při použití grafického záznamu je možno zachytit celý trénink, či závod a po skončení vyhodnotit. Vyhodnocovat je samozřejmě možno i po jednotlivých položkách a výjimečně i po jednotlivých výstřelech. Dobrý odhled bývá zpravidla známkou dobré sportovní formy střelce. Je známkou dobré sebekontroly a správného provedení výstřelu. Při "suchém" tréninku je možno pomocí odhledu odhadnout i pravděpodobný výsledek při skutečné ostré střelbě. Vyžaduje to však od střelce dostatek kázně a sebekritičnosti i pravou míru sebedůvěry.

Vzhledem k tomu, že ostrost a pozornost zraku klesá po 12-16 sekundách, nebudeme se snažit příliš brzy zaměřovat zrakovou pozornost na mířidla. Teprve po hrubém zamíření na terč a přípravě k výstřelu, kdy začínáme zadržovat dech, začíná být ostrost mířidel ve zraku střelce největší. Střelec ji pak snadněji udrží po celou dobu spouštění a je schopen si zapamatovat i odhled. Protože vlastní spuštění trvá asi 5-6 sekund, stačí po tuto dobu udržet oko nejpřesnější a nejostřejší zaměření se na mířidla, které trvá 5-8 sekund. I pokud by se spuštění trochu prodloužilo, máme jak v dýchání - zadržení dechu, tak v zamíření - pozornosti na mířidlech ještě dostatečnou rezervu. Pokud střelec nedokončí v těchto podmínkách výstřel a začne ztrácet ostré vidění mířidel, okamžitě musí přerušit práci na spoušti a zbraň odložit (sklonit).

Pomůckou pro usnadnění zamíření a zlepšení ostrosti zraku, jakož i přiblížení ostrosti mířidel a terče jsou střelecké brýle s použitím úzkého kruhového průzoru o pr.1-2 mm, nejlépe však s použitím irisové clony, která je regulovatelná podle světelných podmínek. Zvláště výhodné je použití takovýchto brýlí u střelců s vadou zraku (dalekozrakost, krátkozrakost) a za špatného osvětlení, při střelbě v halách a při "suchém „tréninku v místnosti. Clona, která zakryje přístup většího množství světla do oka střelce působí obdobně jako clona ve fotoaparátu, zvětšuje hloubku ostrosti vidění střelce, takže při správné volbě otvoru v cloně brýlí vidí střelec stejně dobře a ostře mířidla a takřka stejně dobře a ostře i střed terče. Použití střeleckých brýlí vyžaduje dokonalé zvládnuti spouštění a odvahu v práci na spouští, protože s použitím'` brýlí jsou patrné a registrované mnohem menší chyby v zamíření, nežli při míření pouhým okem. Střelec ani v tomto případě nesmí ztratit odvahu spouštět a jen postupně se bude snažit tyto chyby zmenšovat. Předpokladem pro použití střeleckých brýlí je dostatečná trénovanost; střelecká vyspělost a zkušenost.

Metody tréninku

Používáme dvou hlavních metod tréninku libovolné pistole:

"suchý" trénink - nácvik prvků střelby bez nábojů na střelnici, neb v místnosti,

"ostrý" trénink - nácvik prvku střelby s náboji na otevřené střelnici nebo v kryté hale.

"Suchý" trénink bude náplní začáteční fáze nácviku každého prvku tedy:

stability, spouštění a zamíření. Střelec bude vždy zaměřovat svou pozornost na správné zvládnutí prvků s vědomou kontrolou postupně tak, až se prvek stane dovedností a jeho provádění je bezchybné, pak teprve střelec pokračuje s nácvikem tohoto prvku ostrým tréninkem. Střídáním "suchého" a "ostrého" tréninku dosáhne dynamického stereotypu - návyku, automatizovaného pohybu či prvku.

Teprve po zvládnutí jednoho prvku, například polohy ke střelbě, stability, je možno přistoupit k začátkům nácviku dalšího prvku spouštění. Teprve po zautomatizování polohy a stability lze s plnou pozorností nacvičovat spouštění. Podobně je nutno postupovat při přechodu k nácviku zamíření.

"Suchý" trénink je možno provádět denně v rozsahu jedné až dvou hodin, případně 2x denně po jedné hodině. Delší jak hodinový "suchý" trénink bez dostatečné přestávky vede ke snížení efektivnosti tréninku. "Ostrý" trénink provádíme nejprve 2-3x týdně v rozsahu 2-3h s náplní 30-50 výstřelů prokládaných "suchým" tréninkem. Při tom můžeme zachovat denní "suchý" trénink, přičemž "suchý" trénink zařazujeme vždy před trénink "ostrý" a to bezprostředně nebo s větší přestávkou. V pokročilejším stadiu tréninku zařazujeme "ostrý" trénink 3-5x týdně, přičemž nezapomínáme na "suchý" trénink, který zařadíme hlavně ve dnech, kdy nemáme ostrý trénink. Objem tréninkové jednotky ostrého tréninku v této fázi bude 50-100 nábojů.

Jednotlivé tréninkové jednotky zaměřujeme na postupné zvládnutí nacvičovaných prvků, přičemž využíváme metod:

střelba na bílý list (terč bez černého středu) s následnou kontrolou seskupení zásahů a případnou kontrolou a porovnáním s možným výsledkem,

střelba rytmická - se zaměřením na pravidelné odpalování výstřelů za určitý časový limit od zvednutí paže se zbraní,

střelba "hodinovky" - splnění požadavku 60 výstřelů za 1 h, s nástřelem a bez nástřelu,

střelba na odhled - desetiranné položky, případně celý standard bez použití dalekohledu v položce (nebo v celém standardu) s následným porovnáním výsledků odhledů se skutečností na terčích, střelba na odhled se záznamem - obdobně při kontrole trenérem a prováděným záznamem odhledů a zásahů graficky s následným vyhodnocením,

střelba kontrolní - zaměření na maximální dodržování určitého prvku s vyhodnocením položek co do plnění určeného úkolu a výsledku položky,

střelba kontrolní v modelovaných podmínkách - se zaměřením na přípravu v určitém prostředí, se stanovenou taktikou, s různými omezeními - jako příprava na konkrétní závod.

(zdroj článku neznámý)